Zážitky z nejtěžšího canicrossového závodu v Evropě

Sokol Jakub Šmerda se s námi podělil o své zážitky z etapového canicrossového závodu ve francouzských Alpách

Sokolík Kuba Šmerda se poprvé účastnil známého etapového závodu ve francouzských Alpských střediscích a naprosto detailně nám popsal své zážitky, které jsou tolik podobné všem, kteří se daného závodu Tropheé des Montagnes již zúčastnili. Přejeme příjemné čtení a třeba to bude pro mnoho z vás motivační!

Deník strakatého týmu z Trophée des Montagnes 2022

Trophée des Montagnes (TDM) je pro canicrossaře asi to, co pro cyklisty Tour de France. Kromě toho, že se oba závody konají ve Francii a skládají se z více etap, jsou shodně oba velmi populární, mají obrovskou mezinárodní prestiž a svou obtížností se vymykají běžným standardům.

V případě TDM je veškeré dění soustředěno do tří horských středisek (Oz, Allemond a Auris), které se nacházejí v Dauphinských Alpách na jihovýchodě Francie. Během devíti dnů zde závodníci absolvují deset etap a pokud nepanuje extrémní počasí a není nutné tratě zkracovat, pak naběhají týmy přes 65 km a vystoupají téměř 3000 m. Je to neskutečná dřina, která prověří vaše odhodlání a schopnosti, ale současně do vás vypálí zážitek, na který budete celý život vzpomínat a o který se budete chtít podělit. V ČR je jen pár etapových canicrossových závodů podobného (i když výrazně kratšího) typu a všechny pořádají lidé, kteří absolvovali TDM.

Na TDM jsme se hlásili již v roce 2021, ale závod byl zrušen kvůli covidu. Letos nám to konečně vyšlo, i když ve finále jsem s potvrzením přihlášky dlouho váhal, protože jsem si nebyl jist, zda je to dobrý nápad. TDM je velmi náročné a je proto povoleno mít přihlášené dva psy, které můžete na jednotlivé etapy střídat. Zvažoval jsem, zda nějakého psího atleta neangažovat, ale na takto specifické závody nemůžete vzít jakéhokoliv psa. Psovi, se kterým startujete, musíte plně důvěřovat (v chování vůči jiným psům; v běhu na trati); musí být fyzicky i psychicky připraven; měl by být s vámi v dobré psychické pohodě (netesknit po páníčkovi) a je dobré znát jeho návyky, které vám usnadní přípravu na závod. Na konec jsem se tedy rozhodl startovat jen s Ájou (Arnika Strakatá packa; plemeno: Český strakatý pes). V takovém případě však musíte počítat s tím, že po odběhnutí závodu se zavřete na pokoji (ve stanu nebo karavanu) a celý den budete věnovat regeneraci (především psa). Není možné absolvovat výlety po okolí, protože byste psa totálně zničili během prvních pár dnů.

Zodpovědně jsme přistoupili již i k přesunu z Brna do městečka Oz (necelou hodinu cesty od většího a známějšího Grenoblu), kde začínaly první etapy. Přes 1400 km dlouhou cestu jsme si rozdělili do tří dnů, abychom se zbytečně nestresovali a po příjezdu nebyli moc rozbití. V pátek (29.7.2022) v podvečer jsme se tak s manželkou Evou a fenkou Ájou ubytovali v rozkošném apartmánu v Oz a s napětím očekávali, co přinesou dny následující.

Sobota 30.7.2022

Dopoledne jsme úspěšně prošli kontrolou canicrossového vybavení (prohlídka postroje, přeměření délky a pružnosti vodítka) a Ája absolvovala veterinární kontrolu (oproti českému standardu je ve Francii vyžadováno i očkování proti psincovému kašli; současně se provádí přímo na místě i vyšetření nohou, páteře a poslech srdce). Teprve poté jsme si mohli vyzvednou startovní číslo a čip. Velmi milé bylo, že jsem obdržel účastnické tričko, na které během pár minut natiskli jméno závodníka a psa. O poznání méně příjemný byl fatální nedostatek důležitých informací. Bohužel oficiální webové stránky závodu nejsou příliš přehledné a poskytují jen obecné informace. Myslel jsem tedy, že aktuální informace budou na startu závodu, ale i tam byly vyvěšené navzájem si odporující informace: při srovnávání programu a jednotlivých etap neseděly data, délky etap, časy startů. Startovní listina první etapy taky nikde! Češi-účastníci, které jsme potkali, nás chlácholí, že si máme zvykat – že to je u tady normální. Naštěstí nám vícenásobná účastnice TDM Míša Drahošová dělá přítelkyni na telefonu a posílá instrukce, odkazy a doporučení.

S blížícím se večerem se pomalu začínáme chystat na podvečerní etapu. První etapa je vždy plná očekávání, které se dá přirovnat k rozbalování vánočních dárku. Pokud neznáte jednotlivé závodníky a jejich momentální formu, tak absolutně nemáte šanci odhadnout vaši šanci na umístění. Na startovním roštu můžete vaše šance odhadovat na základě somatypů jednotlivých závodníků a jejich psů, ale to je tak všechno. Velmi tvrdě jsme se na závody připravovali a přípravné závody (Dog Epic Race, Krušný etapák) dopadly výborně. Na závody jsem tak jel s realistickým očekáváním na umístění v první třetině startovního pole. Nicméně, měli bychom vzhlížet ke hvězdám a dávat si i nereálné cíle. Za hodně velký megasuperúspěch z říše snů bych proto považoval umístění v první desítce v absolutním pořadí.

Jsem tragéd! Při rozběhání se mi rozpadla karabina, která se upíná k postroji psa. Naštěstí se ji podařilo nahradit karabinou z pamlskovníku.

Snažím se být zodpovědný a tak se v 18:30 dostavujeme na předstartovní breefing. Přestože hlavní pořadatel mluví na mikrofon, tak mu není přes štěkot psů rozumět ani slovo. Odcházím k autu nachystat se na závod, který by měl začít v 19:30. V 18:50 mi volá Evi, že pořadatel právě vyhlásil, že závod začíná v 19:00! Naštěstí mi zbývalo jen obléct Áju do postroje, vyráchat ji v bazénku s vodou a mohli jsme vyrazit na start.

První etapa – seznamovací

Start etapy je situován na úpatí sjezdovky, kde jsou za sebou vytyčeny, pomocí ohradníků a výstražné pásky, velká obdélníková pole. Velmi rychle je každý obdélník naplněn 40 týmy. Přesně v 19:00 jsou vypuštěny týmy z prvního obdélníku, a to včetně nás. Start byl neuvěřitelně živelný – ještě se mi nikdy nestalo, že bych byl zavřen uprostřed pole. Za první zatáčkou (cca 200 m po startu) si Ája vynutila pauzu na bobeček. Celé startovní pole se v momentu přehnalo přes nás. Po několika neuvěřitelně dlouhých vteřinách zahajujeme stíhací jízdu a zanořujeme se do oblaku prachu. Týmy jsou hodně natěšené a tempo je velmi rychlé. V prudkém stoupání se jen velmi pomalu propracováváme naší skupinou vpřed. Převýšení a technická náročnost trasy jsou pro nás příhodné. Méně příznivé je zkrácení trasy na 3 km. Nakonec se nám podařilo zakončit první etapu na 31. místě v absolutním pořadí. Večer pak zjišťuji, že TDM má i kategorie a že jsme zařazeni do kategorie veteránů CHV1 (40–50 let), kde jsme skončili na 6. místě. Bonus pro nás ????

Jsem double tragéd! Při vyklusání jsem zakopl o kořen a narazil si prostředníček u pravé nohy. K drobným bolístkám, které jsem si přivezl z Čech, si tak můžu připočíst další. S takovou ze mě bude do konce TDM troska se zničeným canicrossovým vybavením.

Druhá etapa – vzhůru do oblak (neděle 31.7.2022)

Druhá etapa začínala opět ve sportovním středisku v Oz a vedla, po malém rovinném rozjezdu nebeským žebříkem přímo (direkt) do nebe. Křivolakými lesními pěšinkami jsme měli vystoupat až nad hranici lesa do nadmořské výšky 2039 m n.m.

Na druhou etapu jsem si hodně věřil. Myslel jsem, že máme kopce natrénované a tak mě nemůže 4,5 km dlouhá etapa s 683 m převýšením zlomit. Čekal jsem výsledek v první dvacítce, ale mýlil jsem se. Etapa byla neskutečně brutální. I když jsme cik-cak šněrovali svahem, nic to neměnilo na tom, že to byl jen maskovaný výběh sjezdovkou. Nešlo to jinak a v průběhu závodu jsem musel ve třech krátkých úsecích přejít do chůze, abych se trochu vzpamatoval. Výsledný čas stačil na 35. místo v etapě a v celkovém pořadí jsme se propadli na 34. místo. V kategorii Veteránů jsme se však posunuli na 5. místo ????.

Na cestu zpět nám naštěstí organizátoři zamluvili lanovku. Kdyby tomu tak nebylo, tak se obávám, že bych se dolů do večera nedostal a asi bych nebyl sám. Z kabinky lanovky pod sebou ještě zahlédnu hada z týmů, které statečně bojují s kopcem a snaží se dostat do cíle. Jsem rád, že už to máme za sebou.

Třetí etapa - jezerní (pondělí 1.8.2022)

Půvabnou třetí etapu organizátoři vytyčili na náhorní plošině nad střediskem v Oz v nadmořské výšce přesahující 2000 m n.m. Začínala tam, kde byl předchozí den cíl. Trať se proplétala travou mezi horskými jezírky, měla jen nepatrné převýšení a kvůli očekávané vyšší teplotě byla zkrácena na necelých 5 km. Na náhorní plošinu se vyjelo lanovkou a start i cíl etapy byl hned u servisní stanice lanovky. Hluboko pod námi, za hranou náhorní plošiny, bylo vidět jezero u městečka Allemond a miniaturní domky přilehlých vesniček. Velkou pozornost na sebe strhávala i trasa etapy, po které již byli rozeseti závodníci v oranžových vestách se startovními čísly. Vypadalo to, jako by náhorní plošina byla posetá oranžovými lampióny nebo spíš jako ztracený obří náhrdelník s oranžovými korálky.

Na tuto etapu jsem si vůbec nevěřil. Nastupovali jsme na ní s cílem moc se nepropadnout v celkovém umístění, protože v náš prospěch hrál jen technicky náročný kamenitý povrch a úzké pěšinky se spoustou zatáček a odboček. Po dvou dnech závodů se již začala silně projevovat únava a svaly již proklatě bolely. Naštěstí adrenalin vše odplavil. Ája se hned od startu hnala tratí jako velká jarní voda a byl jsem to opět já, kdo brzdil náš tým. Naštěstí mě „le petite“ Ája nenechala vypadnout z tempa a ještě dokázala suverénně vybírat vhodná místa, kde jsme na úzké cestě předbíhali pomalejší týmy. Výsledný čas i umístění mě samotného překvapil – tuto etapu jsme zvládli v 22. nejrychlejším čase a v celkovém pořadí jsme se posunuli na 27. místo (a to si ještě stihla Ája dát během závodu pár temp v jezírku u trati). Ve veteránech sice zůstáváme 5., ale 4. a 3. veterán jsou v pořadí přímo před námi a ztrácíme na ně 1, resp. 3 vteřiny!

Při návratu lanovkou k autu, jsem v kabince nechal tašku s náhradními běžeckými botami a lahvemi od iontových nápojů. Naštěstí jsem si na to vzpomněl dřív, než v apartmánu a zvládl jsem se i domluvit s technikem u lanovky (naštěstí uměl i jiný jazyk, než jen francouzštinu), aby mi tašku stáhli zpět dolů. Ano, vím, opět se potvrzuje, že jsem tragéd.

Čtvrtá etapa - pěšinkový sešup (úterý 2.8.2022)

Nechci to zakřiknout, ale asi jsme rozklíčovali, které informace jsou relevantní a kterým se nedá věřit. Něco se dá najít na facebooku závodu (TDM live), kde jsou však informace ve francouzštině a v podivné angličtině. Je to skoro jako šifra, ale pokud tušíte, čeho by se zpráva měla týkat, tak se to dá po chvilce přemýšlení i pochopit. Druhý zdroj informací jsou stránky firmy, která zajišťuje časomíru (Yaka; https://yaka-events.com/resultats/2022/TDMadulte/). Evidentně to jsou profesionálové (měřené časy naskakují ihned po skončení závodu :-O) a zatím byly jejich údaje (především starty jednotlivých etap a jednotlivců) spolehlivé.

Čtvrtá etapa začíná i končí ve sportovním středisku Oz. Trasa z kraje vede po široké lesní cestě, ale posléze se zanoří do lesíka a úzkou pěšinou padá do údolí až k vesnici Le Bessey. Následně jsme přinuceni vystoupat cca 230 výškových metrů zpět do střediska v Oz. Startujeme opět po skupinách o 40-ti týmech. Jsme v první skupině a hrdě se řadíme do čela startovního pole. Okolo nás se rozpoutává uštěkané peklo. Některé psy musí majitelé polévat vodou, aby je dostali pod kontrolu. Ája, jako obvykle, sedí čelem ke mě a poštěkáváním se decentně dotazuje, kdy už to začne. V 7:30 se zvedá startovní páska a přes nás se opět přelije přílivová vlna namotivovaných „poníků“. Žereme prach a propadáme se startovním polem. Po kilometru se trať láme a konečně přechází v technicky náročnější pasáž. Ája chytila druhý dech, zařadila vyšší rychlost a začala stíhací krasojízda. Spoléhám se na Ájin úsudek a nechávám ji vybírat trasu. Na hraně rizika i cestičky předbíháme opatrné poníky a i několik týmů, které se do sebe zamotaly a zašpuntovaly cestičku. Po 2,7 km přichází zlom a začíná nekonečně dlouhé stoupání. Tady se definitivně ukazuje, že jsme v kopcích opravdu jen průměrný tým. Zatímco při seběhu jsme cca 12 týmů předběhli, tak do kopce okolo nás profičelo cca 6 týmů. Nejvíc mě piluje, že někteří závodníci jsou schopní jít rychleji, než já běžím. Grrr. V závěru se Áje už ani nechtělo sprintovat do cíle. Z celé etapy nemám moc dobrý pocit, ale výsledkově jsme se skončili na děleném 18.–19. místě a celkově jsme poskočili na 24. místo. Ve veteránech jsme se posunuli na 3. místo!

Touto etapou se zakončila část TDM a závod bude dále pokračovat v jiném středisku. V odpoledních hodinách pak proběhlo vyhlášení výsledků za středisko Oz (bylo oceněno pořadí dle součtu časů za první čtyři etapy). Protože jsme se probojovali v naší kategorii na 3. místo, tak je naše účast na slavnostním ceremoniálu žádoucí ????

Pátá etapa – Allemondská/nížinná (středa 3.8.2022)

Přesunuli jsme se z „kopců“ do nižších poloh. Pátá etapa začínala ve vyvýšené západní části Allemondu, vedla širokou lesní cestou nad městečkem, a asi po 3 kilometrech se smrskla na malou pěšinku, aby pak prudkým, ale celkem dlouhým sešupem skončila u jeho východního okraje. Trasa měla pokračovat ještě městečkem zpět k informačnímu centru, ale protože je Allemond hodně nízko (713 m n. m.) a bylo teplo již v ranních hodinách, tak byla trasa zkrácena.

Startovali jsme po třech lidech dle výkonnosti. Naši největší konkurenti v kategorii veteránů (číslo 18 a 20) startovali hned za námi. Bezprostředně po odstartování se naše trojice rozpadá. Pro nás je to ještě přijatelná varianta – jednomu týmu nestačíme a druhý zase nestačí nám. Pohodové tempo nám moc dlouho nevydrží a po prvním kilometru nás předbíhá jeden z konkurenčních veteránů (č. 18). Snažíme se ho udržet a minimalizovat jeho zisk. Trochu přidáme, ale přestože cesta jen mírně (canicrossově) stoupá do kopce, je to již hodně vysilující. Ája se svými 12 kg jako psí výtah nikdy nefungovala. Veterána ještě krátce párkrát zahlédnu v zatáčkách a pak mi definitivně zmizí z očí. Než doběhneme k sestupové pěšince stihnou nás předběhnout ještě další dva týmy. Na začátku pěšinky je výrazná cedule, že se jedná o dog free zone (= psi mohou být odpoutáni). Některé týmy toho využívají, jiné nechávají psa upoutaného – záleží, jak máte psa zvládnutého. Áju není nutné odpoutávat. Letí pěšinkou jako dělová koule a bez zaváhání se dere před pomalé týmy. Evidentně si tuto pasáž užívá. Dokonce se nám podařilo předběhnout veterána č. 18! Pod kopcem ještě přeskáčeme makadamovou cestu a jsme překvapivě v cíli. Díky technické části (seběhu) opouštíme Oz a Allemond v absolutním pořadí na celkovém 22. místě a ve veteránech na 2. místě.

Pomalu se vracíme přes celé městečko k autu a Ája se příležitostně slastně ráchá v řece. Bohužel se snažila k vodě dostat tak vehementně, až si vrazila do tlapky ostružinový trn. Naštěstí jsme na to brzy přišli a trn jí odborně vytrhla francouzská veterinářka. No, možná to byla lidská doktorka, ale s pinzetou to uměla ????

Protože ve středisku Allemond měla TDM jen jednu etapu, tak v odpoledním parnu následovalo i slavnostní vyhlášení výsledků tohoto střediska/této jedné konkrétní etapy. Díky pěšinkové pasáži jsme nebyli zase až tak marní a umístili jsme se na 3. místě! Po vyklizení apartmánu jsme se utábořili u allemondské přehrady a ve stínu stromů počkali na náš prchavý okamžik slávy ????.

Šestá etapa - noční (čtvrtek 4.8.2022)

Přesunuli jsme se do střediska Auris en Oisans, kde budou probíhat zbývající etapy a máme nezvykle hodně času na regeneraci (36 hodin), protože šestá etapa bude noční. Během dne se na facebookovém profilu závodu a stránkách časomíry objevují informace k etapě. Startovat se bude po třech v obráceném pořadí (od nejpomalejších po nejrychlejší). Začátek etapy pro první trojici bude v 21:30. My se na řadu dostaneme až v 22:19. Máme tedy dost času – ráno se s Ájou proběhneme na pohodu a odpoledne si jdu (bez Áji) projít trasu. Trasa se mi vůbec nelíbí - je extrémně prašná (místy je snad 5 cm jemného prachu), je tažená širokými cestami s mírným stoupáním/klesáním a je jen 3,8 km dlouhá. Jedinou technickou pasáží je finální seběh, který nás však nespasí. Po polovině závodu již tuším, kde jsou naše silné stránky a běhání „po oválu se psím výtahem“ mezi ně nepatří. Na této etapě se můžeme snažit jen minimalizovat naše ztráty, ale bude to velmi vyčerpávající. Svaly mě už sice nebolí/nepíchají, ale není v nich síla (nějak nejde běžet rychle, i když chcete). Myslel jsem, že závod doléhá i na Áju, protože v Oz se se mnou nechtěla rozběhávat. Naštěstí se tady v Aurisu ukazuje, že se „jen“ bála divočáka, co pobíhal po loukách za apartmánem.

V 17:00 začíná pršet a vydrží to asi 3 hodiny. Ochladí se na příjemných 18 °C, ale je dusno. Nepršelo ale naštěstí moc intenzivně, a tak na cestách nejsou ani potoky, ale ani bláto. Dobře to organizátoři zařídili! Jsem za to moc rád, protože jinak by Ája, vzhledem ke své výšce, byla po závodu asi o kilo prachu těžší.

Po rozcvičení v okolí apartmánu přejíždíme do místa startu. Je 22:05 a po okolních kopcích už se honí bludičky. 22:15 nás naženou do startovního roštu. 22:19 jsme vypuštěni na trať. Bezprostředně po startu ztrácím kontakt s oběma soupeři. Tempo je opět brutálně rychlé a i přesto se přes nás přežene ještě asi 6 dalších (papírově pomalejších) týmů. Kilometr před cílem konečně i my někoho doženeme a předeženeme. V seběhu se nám podaří předběhnout ještě tři týmy, ale to už se mi podlamují nohy a melu z posledního. Potvrzuji si, že tento typ trasy nám skutečně nesvědčí. Zaběhli jsme 38. čas v absolutním pořadí a 6. ve veteránech. Rozdíly v dosažených časech jsou však malé a tak se v celkovém pořadí propadáme jen na 23. místo. Ve veteránech se nám podařilo udržet 2. místo.

Po 23:00 přijíždíme na chatu a jdu se ještě vyběhat. Do postele padnu o půlnoci s vědomím, že za pět hodin vstávám a musím se připravit na ranní etapu.

Sedmá etapa – s proklatě dlouhým stoupáním (pátek 5.8.2022)

Sedmá etapa začíná na stejném místě jako noční etapa, ale krátce po startu se odkloní mezi budovy, proplete se mezi nimi a následně klesá lesíkem pod Auris. Naše radost ze seběhu netrvá příliš dlouho a asi po 1 km ho vystřídá dog trekové stoupání (= kopec, kde běžíte stejně rychle, jako jdete :-D). Je to utrpení, ale ve stoupání se nám podařilo setřást jednoho z konkurentů. Trať se po 2 km vynořila z lesa a napojila se na již známou část z noční etapy. Do cíle je to už „jen“ 2 km převážně z kopce! Tohle už zvládneme přežít!

Přestože jsme v této etapě zaběhli 21. nejrychlejší čas, tak z veteránů jsme byli až 4. Celkově jsme na 22. místě a ve veteránech si stále ještě držíme 2. místo. Konkurence se však nepříjemně přibližuje. Bez technických pasáží na trati bude velmi těžké uhájit „polštář“, který jsme si vytvořili v Oz.

Osmá etapa – ztraceni (sobota 6.8. 2022)

Snažil jsem se v předstihu nastudovat trasu osmé etapy, ale byly k ní celkem rozporuplné informace. Teprve 10 hodin před startem byla na FB stránkách závodu zveřejněna oficiální trasa. Furt ve střehu! Opět do závodu zasáhlo počasí a etapa byla bohužel výrazně zkrácena. Aktuálně se z větší části opět jedná o recyklaci noční etapy, do které je přidáno dogtrekové stoupání a krásný technický sešup. Finále je však završeno seběhem sjezdovkou – to bude jízda ????. V podstatě 3 km do kopce a pak 3 km z kopce.

Startujeme ve skupinách po 20. Vyhovuje mi to, protože mám pod kontrolou své největší konkurenty v kategorii veteránů. Poučen z předchozích etap se už necpu nikam do čela, aby nás neušlapali pobláznění poníci. Stejně jako v předchozí dny je i dnešní cíl přežít a moc neztratit. Bohužel hned po startu se mi plány hatí. Přehnalo se přes nás všech 19 týmů a během pár vteřin jsme poslední. Připadám si jako supící lokomotiva, která se nemůže rozjet. Když už po 200 m srovnáme krok/rychlost s naší skupinou, tak si Ája přidřepla a začala zaminovávat trasu. Zcela jsme ztratili kontakt s naší skupinou. Bojuji, ale Ája mi moc nepomáhá. 2 km běžíme v cca 150 odstupu od naší skupin a do toho nás začínají předbíhat poníci - rychlíci ze skupin, které startovali za námi. Naprosto mi chybí energie, dostávám se pod hodně velkou „deku“. Silou vůle se dotlačím až na vrchol kopce. Dýchám tak intenzivně, že jsem rád, že svěrače vše udržely a netrousím také po trati šrapnely. Konečně klesáme! Turbomyš Ája pookřála – zvláště, když se dostaneme na pěšinky. Nyní už jsme jako šalina, který najela do kolejí a přisála se na troleje. Předbíháme všechny ty poníky, kteří nás přefuněli do kopce. Seběhneme až k cestě u nádrže. Podle mapy, zveřejněné před závodem, bychom měli pokračovat doprava. Celé startovní pole však metelí doleva. Když jste 40-tí ve startovním poli, tak slepě následujete stádo – takže také běžíme doleva. Po cca našich 500 m se však začínají závodníci hromadně otáčet a najednou proti nám běží snad celé startovní pole. Špatná cesta! Jsme mimo trať! Vracíme se v balíku zpět. Ti, co byli na čele a přidali si nejvíce, jsou fyzicky i psychicky zlomení. Je to až příliš jednoduché vzít si zpět vše, co jsme ztratili ve stoupání. Do cíle přivedeme celou naší výkonnostní skupinu. Když jsem schopen vnímat, tak mi Evi říká, že doběhla první skupina, pak dlouho nic a pak my. Mezi pořadateli se začala šířit panika, že se něco neblahého přihodilo na trati. Protože jsem doběhl první z tohoto ztraceného pelotonu, tak Evi si dokonce myslela, že jsem to byl já, kdo svedl skupinu na scestí – takovou mám pověst. Později se ukázalo, že jeden ze psů z první dvacítky strhl fáborek na inkriminovaném rozcestí a absence značení vedla k mylnému rozhodnutí lídrů naší dvacítky.

Ve výsledcích etapy je toto zakufrování znát. Mezi prvními 20 a zbytkem pelotonu je v časech velký skok. Navíc celá naše ztracená skupina (+ rychlíci z následujících skupin) se umístila na výrazně horších místech, než obvykle běháme (my jsme byli v absolutním pořadí 62. a ve veteránech 11.). Na celkovém pořadí se zase až tak moc nezměnilo – přeci jenom po 7 etapách jsou již mezi závodníky velké časové rozestupy, v rámci kterých 1–2 minuty nehrají zase až tak velkou roli (my tak zůstáváme na 22. pozici v rámci absolutního pořadí, ale klesli jsme na 3. místo ve veteránech). Na 2. místo ve veteránech se protlačil estonský tým, který by nás stejně předběhl. Estonský tým měl extrémně slabou 2. etapu, ale od té doby se systematicky propracovávají směrem vzhůru. Každou etapu jsou o více než 1 minutu rychlejší než my, takže to byla jen otázka času, kdy se před nás dostanou. Tenhle propad v umístění mě vůbec nemrzí. Paradoxně, sice jsme v této etapě uběhli asi o 1 km více, ale naši přímí konkurenti (veteráni č. 18 a 20) uběhli ještě více. Rázem máme, trochu nezaslouženě, více než minutový polštář do posledních dvou etap. Nicméně, byla to chyba nás závodníků a musíme za ní zaplatit. I toto patří ke canicrossu. Uvidíme, jak moc tato etapa bude mít vliv na celkové pořadí ve zbytku startovního pole.

Devátá etapa – noční etapa za dne (sobota 6.8. 2022)

Nastupujeme s pocitem, že se nám TDM podařilo dokončit. Pravidla TDM umožňují vzít si dva žolíky a dvě etapy vynechat. Teoreticky, bychom už nemuseli do posledních dvou etap nastoupit. Nicméně, chceme zabojovat o umístění na bedně a chceme absolvovat všechny etapy.

Devátá etapa je podvečerní. Start etapy se kvůli vyšším teplotám v průběhu dne dvakrát překládal. Změnil se i způsob startu – měli jsme vybíhat po trojicích, ale nakonec vyběhneme ve skupinách po 10, aby se to vše stihlo do noci. První skupina vyráží na trať v 20:00. Vzhledem k nepříliš povedeným výsledků v Aurisu, je pro mě překvapení, že se stále držíme v třetí desítce a tak startujeme ve třetí vlně. Trať je totožná s šestou (noční) etapou. Vím, že nám přesně tento typ trati (= běhání po atletickém oválu) nesedí. Naším jediným cílem je tak udržet si v rozumném odstupu naše konkurenty.

S blížící se 20:00 se kolem nás rozpoutává uštěkaná bouře a my se ocitáme v oku hurikánu. Všichni psi okolo nás se vzpouzí, škubou s postroji a už už by chtěli běžet. Ája opět způsobně sedí přede mnou, zametá ocasem louku a maličko netrpělivě poštěkává. 20:03 se konečně zvedne startovací páska a jsme vypuštěni na trať. Odhodlání bojovat mi vydrží asi 1 minutu. Nemám šťávu, chybí mi síly, není kde brát. Všichni jsou v trapu a my se zuby nehty držíme jen jednoho postaršího veterána. Ája se v postroji přetáčí a vysílá ke mně vyčítavé pohledy: „Co děláš, celé pole už nám uteklo! My jako neběžíme? Takže je to jen procházka? Ok!“ 2 km se pak plahočím do kopce s vodítkem v ruce. Předbíhají nás poníci z pozdějších skupin. Vzpomněl jsem si na jednu televizní reportáž se Sebastianem Coem, který říkal, že se vždy snažil běhat, jako by mu hořela půda pod nohama. Snažím se upravit běžecký styl, vytáhnout se na špičky a lépe se odrážet. Trochu mi to pomáhá se uvolnit a lépe hospodařit se silami. Nicméně, naši startovní skupinu už ani nevidím. Trať se konečně milosrdně láme a můžu protáhnout krok. Ája se také rozběhla a zase fungujeme jako tým. V závěrečném strmém seběhu mám pocit, že mi skutečně hoří podrážky bot. Vyčerpání je velké, výsledný čas je o 6 vteřin lepší než v noční etapě, nicméně je to až 42. místo v celkovém pořadí a 7. místo v kategorii CHV1. Bohužel naši konkurenti se vyhecovali a dostali jsme hrozně nařezáno. Belotti Pascal (č. 18) nám nadělil 2 minuty a Bureau Dominique (č. 20) 1 minutu a 40 vteřin. Rázem jsme přišli o nastřádaný polštář a propadli se na 5. místo v kategorii CHV1 a na 25. místo v celkovém pořadí.

Desátá etapa – na lovu (neděle 7.8.2022)

Spadla ze mě deka a na poslední etapu se opravdu těším. Sice máme na třetí místo manko 40 vteřin, ale velmi si užívám, že jsme se dostali z pozice kořisti do pozice lovce. Navíc, vždy mi víc seděla role loosera, od kterého se nic nečeká. Dle zveřejněného profilu, by měla být trať pro nás příznivá (vypadá to na dogtrekové stoupání a pěšinkové seběhy). Trať je sice zkrácena na 5,5 km, ale máme šanci ještě zabojovat a vylepšit naši pozici! Možná, že nakonec 40 vteřin nebude zase až tak moc velký náskok?!

Konečně se etapa neotvírá tím příšerným táhlým stoupáním, které zahajovalo 6., 8. a 9. etapu, a kde nám všichni vždy zdrhnou! Start je po třech týmech a téměř rovnou do pěšinky. Po dlouhé době cítím v nohách sílu a Ája to snad ví! Jsme vlčata na lovu. Držíme si svoje tempo a věřím, že naše příležitost ještě přijde. Oba přímé konkurenty-veterány máme před sebou a prvního z nich vidím už po prvním kilometru. Bohužel, pak následuje další kilometr mírného táhlého stoupání, kde se výrazně uplatní síla psů a soupeř se nám opět vzdálí. V dogtrekovém stoupání za sebou přeci jenom necháváme veterána č. 20 (jupí). V sebězích se snažím dohnat č. 18, ale ten si už svoji pozici hlídá. Ve finále jsme sice dokázali oba soupeře porazit, ale na třetí místo to o 30 vteřin nestačí. Po desáté finální etapě tak končíme 4. v kategorii CHV1 a celkově 23!

Nechce se mi věřit, že je po všem. Připadám si jako dítko školo povinné, kterému právě skončily prázdniny. Místo euforie se ve mně šíří obrovská prázdnota a smíšené pocity. Mám obrovskou radost z vydařené poslední etapy. Mám radost, že jsme dokončili TDM ve zdraví a v hodně dobrém čase i umístění. Na druhou stranu mě mrzí, že se nám nepodařilo protlačit se na bednu.

TDM byla jako státní zkouška na univerzitě, která prověřila naše canicrossařské schopnosti a dovednosti. V některých dovednostech jsme uspěli (sedí nám technické tratě – běhy po nestandardních površích, prudké seběhy, časté změny směru běhu; Ája je snadno ovladatelná, spolehlivá, psychicky odolná, nebojí se předbíhat velké psy a miluje pěšinky) a v jiných propadli (Ája se svými 12 kg nikdy nebude dobrý tahoun, takže vždy nás budou soupeři válcovat na krátkých, rovinatých tratích – v tomto ohledu je to na mě, resp. jak budu mít natrénováno). Připraveni jsme byli dobře, jen si do budoucna musíme pořešit stravování. Přeci jenom není možné přežívat několik dní na pečivu a ionťácích.

TMD byla velká výzva. Ještě nikdy jsem neabsolvoval tak náročný závod. Zatím mi nedochází, co jsme všechno s Ájou dokázali, ale jedno vím zcela jistě „Le petite“ ÁJA JE BOREC!!!

Obrovskou pomocí nám byla i moje žena Eva, která nám zajišťovala zázemí a hlídala, abychom na start chodili včas. Navíc bez její podpory bychom se nikdy do Francie nevydali. Díky moc Evi!

Jakub Šmerda

Fotogalerie:




© 2022 Canicross.cz by WebLogico s.r.o.